Terezčina  KAPLIČKA  u  řeky

Kmen Oyate Woape funguje už téměř 16 let, tudíž je logické, že se za tuto dlouhou dobu potkalo velké množství lidí, někteří se stýkají dodnes, jiní jen velmi rychle prolétli kruhem přátel a dnes už jsou kdovíkde. Nemálo kamarádů členové Woape poznali na mezikmenových akcích - k otrokovickému sdružení se dlouhou dobu hlásili lidé např. z Brna, Bruntálu, Karlovic apod.

Člověkem, který se zařadil do poslední skupiny, byla Bohuš - Tereza Pavézková. Poznali jsme ji díky jejímu bratrovi - Wičahovi, který si nás "našel" jednoho dne na otrokovickém nádraží a poté se dlouhou dobu jako dobrý duch účastnil řady akcí kmene.

Kdo poznal Wičahovu sestru, těžko na ni někdy zapomene. Když s námi poprvé prožila letní tábor, bylo jí teprve devět let. Psal se rok 1995. Těžko byste ji tehdy mohli potkat bez jejích věrných společnic - Bobiny a Betiny - tzv. psů "kotlíkáčů", jak jsme jim s oblibou říkali. A to nebyla jediná zvířátka, která byla Bohuš blízká - kromě dalších psů, tentokrát poněkud robustnějšího ražení, to byly třeba i poněkud neprávem neoblíbení potkani. Bohuš byla vždy originální, pro smích ani pláč nešla nikdy daleko...

Léta plynula a tak, jak známí lidé odcházejí a mizí, přestali jsme se stýkat také s Wičahem a jeho malou sestrou. Ono "malou sestrou" je však poněkud zavádějící. Když jsem někdy před dvěma lety aktualizoval databázi se seznamem bývalých a současných členů či sympatizátorů Oyate Woape, nevěřícně jsem kroutil hlavou. "Tak, Bohuš už je 18 let..."

Jakobychom se posunuli v čase, ani se tomu nechtělo věřit. Na nějaký čas se mi Terka vytratila z hlavy, až do dnešního dne. Přišel totiž mejl z Karlovic - od Pavézkových. Při pohledu na předmět dopisu (Naše Terezka) mě napadla jediná myšlenka: Bohuš se vdává. Stačilo přelétnout pár řádků onoho mejlu a všechno bylo jinak. Před očima mi proběhla minulost, kalendář vzpomínek se roztočil až k osudnému datu 3. dubna 2006.

Přečetl jsem ten dopis asi třikrát, pokaždé ale vyzněl stejně: Terka už není mezi námi. Rakovina byla silnější než všichni lékaři a její víra v uzdravení. Na tomto krásném světě si užila pouhých devatenáct let...

Nevím, co psát dál, myslím, že jakákoli následující slova už jsou zbytečná - kdo Bohuš znal, určitě nemá chuť polykat další řádky, věty a odstavce... Tichá vzpomínka úplně postačí...

Zavírám oči a vzpomínám - je léto v polovině devadesátých let, před týpím pobíhají dva malí psíci, kolem nich dívka v modrých šatech, svítí slunce a ptáci zpívají...
 

Vzpomínka na Terezku je na stránkách pensionu U řeky -
pension je jejich rodičů.

http://www.pensionureky.wbs.cz/Vzpominka-na-nasi-Terezku.html